EM & PS: V našom projekte sa zaoberáme otázkami práva na mesto v dobe klimatických zmien. Jednou z nich je aj to, či by sme nemali rozšíriť koncept práva na mesto aj na iné ako ľudské entity. V poslednej dobe sa objavujú pokusy legislatívne zakotviť práva neľudským entitám, riekam, vrchom. Myslíte, že je podobná legislativa zmysluplným spôsobom ochrany prírody? Kto a ako by mal právne zastupovať rieky a vrchy? A je takáto legislatíva prenesiteľná aj do našej geografickej a kultúrnej oblasti? (väčšina príkladov takejto legislatívy je z krajín, kde určité formy nimistického náboženstva hrajú významnú rolu).
VV: Jsem přesvědčený, že subjektivizace částí životního prostředí není v našem právním prostředí vhodná ani žádoucí. Přiznání práv různým entitám, byť vedené dobrými úmysly, by mohlo jejich stávající ochranu relativizovat, oslabit pro nás tradiční vrchnostenský systém regulace na principu příkaz – kontrola, jehož účinek je srozumitelný a vůči všem adresátům totožný. A pokud by bylo přiznání práv omezeno toliko na vybrané části životního prostředí, jednalo by se o krok spíše symbolický, nikoliv o potřebné nebo dokonce systémové řešení existujících problémů.
Je důležité si uvědomit, že základní lidská práva tvoří páteř antropocentrického právního systému, který z těchto práv vychází a podřizuje se jim v souladu s hierarchickým uspořádáním právních norem. K přetváření právního řádu do dnešní podoby vlivem formování lidských práv docházelo překotně i postupně, ale zároveň kontinuálně. Boj za lidská práva byl a je spíše než nalézáním nových práv bojem o generalizaci záruk, o rozšíření okruhu beneficiářů jednotlivých práv. Přiznání základního práva s sebou nese jeho nezrušitelnost i vysoký standard jeho ochrany, včetně procesněprávních mechanismů, společný pro všechna takto uznaná práva. V případě přiznání práv částem životního prostředí nic podobného zaručeno není a použití analogie ve vztahu k lidskoprávnímu rejstříku je omezené, protože taková práva si nemohou v antropocentrickém právním systému přivlastnit výsadní pozici lidských práv. Základní práva člověka jsou nadto chráněna zprostředkovaně v rámci celé řady právních institutů, takže v důsledku plní i funkci korektivů, záruk a zásad.  Systém ochrany životního prostředí takto hierarchicky postaven není a přiznaná práva by jmenované funkce bez dalšího plnit nemohla. Naopak by docházelo k zásadním střetům přiznaných práv ve všech oblastech využívání životního prostředí, které by musela vyřešit navazující legislativa a rozhodovací praxe. V tomto bodě se dostáváme ke dvěma podstatným otázkám, které pevně rámují jakékoliv úvahy o právní subjektivizaci životního prostředí, ovšem většinou zůstávají nevyřčeny nebo nezodpovězeny. Těmi jsou rozsah přiznatelných práv a řešení střetu těchto práv s právy dalších osob.
Diskurs o právech životního prostředí navíc nelze vést izolovaně a pomíjet řadu závažných otázek spojených s hranicemi právní ochrany životního prostředí, odůvodněnými potřebami člověka i celé lidské civilizace. Lidská práva poskytují především individuální ochranu, životní prostředí oproti tomu vyžaduje systémový přístup, osvícenou vládu, která vyváží potřebu využívání přírodních zdrojů s požadavkem na zachování přírody co nejvíce nedotčené lidskou činností.
Soustřeďme se proto prvně na rozvedení principů udržitelného rozvoje, integraci ekopolitiky do ostatních politik – a překonejme vládní resortismus, který tomu brání.
Na druhou stranu v konkrétním případě může být právní subjektivizace životního prostředí prostředkem k pokrytí slabých míst systému jeho ochrany. Odpovídající úprava by řešila možné situace, se kterými si praxe neví rady, protože není k dispozici nositel práv, přes jehož práva by bylo možné ochranu životního prostředí zajistit. Normativnímu vyjádření skutečnosti, že různým entitám svědčí práva obdobná právům lidským, nebrání žádná závažná formální překážka, a to ani v Česku nebo na Slovensku. Právní systémy v různých částech světa jsou v důsledku velmi podobné a moderní zákony napříč kontinenty se liší jen minimálně. Kulturní a náboženské rozdíly, odlišné vnímání prostředí kolem nás, blízkost vztahu k přírodě – to vše jen upřesňuje vstupní požadavky na obsah a podobu právní regulace.
Vytvořit ze stromu či celé planety osobu tak nezabere víc než několik nových paragrafů. Přiznáním práv se tyto entity nestávají automaticky nositeli povinností, jak se někdy uvádí. Jejich zastoupení a mechanismus prosazování jejich práv je otázkou ryze právně-technickou, podobně jako v případě úpravy jednání právnických osob nebo osob fyzických, které nejsou plně svéprávné. Je tak možné rozšířit kompetenci některého z existujících správních orgánů, případně vytvořit novou instituci po vzoru specializovaných ombudsmanů a při správném nastavení procesních podmínek i zapojit veřejnost. Stejně postupuje legislativa v jiných státech: Snaží se najít osobu, která je blízká řece, lesu nebo korálovému útesu. Může jít o zvláštní instituci, ekologický spolek, obec, domorodý kmen nebo zástupce církve.
Pozor ovšem, uvedené se netýká obcí jako součástí životního prostředí. Obce jsou již dnes nositeli práv i povinností, a jejich role v ochraně životního prostředí se v poslední době výrazně posiluje. Mění se vnímání obsahu práva na samosprávu a obce se stávají ideální platformou pro uplatňování zájmů komunity. Do jisté míry nahrazují oslabenou občanskou společnost.
Z pohledu unijního i vnitrostátního práva nejsou pouhou součástí státu, ale mohou se dovolávat svých práv, zastupovat zájmy současných i budoucích obyvatel. To je zásadní pro vedení klimatické litigace, do které se pouští nejen velká města, ale i přímořské vesničky. Před Soudním dvorem Evropské unie se evropské metropole úspěšně soudí o čistší ovzduší, v Česku Ostrava ze stejného důvodu zažalovala stát, drobné obce rozporovaly omezení výstavby větrných elektráren, městské části bojují proti rozšíření pražského letiště. Podle soudů může do práv obce zasahovat i to, co se děje za hranicemi jejího území, takže může brojit i například proti územnímu plánu sousední obce.
Zároveň obcím svědčí relativní volnost, aby samy přijímaly regulaci k ochraně životního prostředí. Podle českého ústavního soudu mohou v obecně závazných vyhláškách upravit pravidla, která nejsou stanovena zákonem, a to i bez výslovného zmocnění. V praxi může jít o podrobné podmínky nakládání s odpady, ochrany ovzduší nebo chovu hospodářských zvířat.

EM & PS: Verejné blaho je frekventovaným pojmom v politikách, existuje takýto pojem aj v práve? A akú rolu v nej hrá ochrana neľudských entít?
VV: Pojem veřejné blaho se v právní úpravě objevuje výjimečně. Příkladem je čl. 10 Ústavy ČSR z roku 1960, podle kterého bylo možné k zabezpečení veřejného blaha svěřit určitý majetek do výhradního vlastnictví státu nebo určených právnických osob. Běžně právo pracuje s obsahově blízkým pojmem veřejný zájem. Ten akcentuje základy zastupitelské demokracie a je pojímán jako záruka fungování veřejného státu.
Jako veřejný zájem je možné označit zájmy prospěšné společnosti, které přesahují soukromý zájem jedince, ačkoliv se mohou týkat i úzce vymezené skupiny obyvatelstva. Za veřejné zájmy lze označit nejen určité hodnoty, ale i nástroje jejich dosažení. Podle judikatury nemusí být veřejný zájem výslovně vyjádřen. V demokratické společnosti lze veřejné zájmy v zásadě ztotožnit s cíli státní politiky a východisky právních předpisů.
Identifikace konkrétního dílčího veřejného zájmu a poměřování různých veřejných a soukromých zájmů je úkolem plánovací a rozhodovací praxe, resp. výkonu státní správy a samosprávy, což je dáno nutností zohlednění okolností daného případu i proměnlivostí v čase, která je podstatným rysem veřejného zájmu. Mezi veřejnými zájmy není hierarchie – až teprve v konkrétním případě se ukáže, který z nich převáží. Podle judikatury je třeba vážit všechny zájmy, a snažit se z nich zachovat maximum. To je klíčové z hlediska ochrany životního prostředí či kulturních památek – dvou typických veřejných zájmů, které se dostávají do střetu s hospodářskými a sociálními potřebami. Veřejným zájmem může být i stanovisko obce či jejích obyvatel, například při povolování těžby či umísťování soch do volné krajiny.
Konkrétní pravidla pro poměřování veřejných zájmů je možné dovodit z právních předpisů a z judikatury. Protože ochranu některých zájmů zakládá již mezinárodní a unijní právo, jsou v tomto ohledu zásadní i závěry Mezinárodního soudního dvora a zejména Soudního dvora EU.

EM & PS: Aktuálne ako prípadovú štúdiu skúmame oblasť tzv. Bratislavského Lida. Rozsiahleho priestoru, ktorý napriek tomu, že je významne centrálne situovaný v rámci mesta, nebol komplexne urbanizovaný. Dnešné Lido je vágny terén, na ktorom sa prelínajú a koexistujú rôzne biotopy, divoké lužné lesy, fragmenty vidieckej zástavby, športové kluby, rumoviská po bývalých kasárenských areáloch, či záhradkárska kolónia do veľkej miery využívaná ľuďmi bez domova. Od roku 2017 tu dvaja najsilnejší developeri na Slovensku J&T a HBreavis plánujú vybudovať modernú mestskú štvrť „Nové Lido“. Rozmanité prírodné aj sociálne „biotopy“ tak budú vytlačené z územia a nahradené prírodne ako aj sociálne chudobnějšími spoločenstvami. Právu osobného vlastníctva je v súčasnej dobe pripisovaný veľký význam a pravdepodobne je to tak aj v legislatíve. Je dostačujúce to, ako naša legislatíva môže obmedzovať vlastnícke práva a limitovať využívanie územia? (nielen pri zjavnej exploatácii ale aj v bežnom uspokojovaní väčšiny – vytvorenie parku – pešej zóny atď)?
VV: Z právního pohledu obsahuje plánované využití území v obci přinejmenším tři roviny.
První z nich tvoří požadavky na vyvážený rozvoj města. Rozhodování o budoucím směřování města spadá z velké míry do politického uvážení. Pokud s ním nejsem jako občan spokojený, mohu jej změnit ve volbách či referendu. Ani takové rozhodování se však neodehrává ve vzduchoprázdnu a česká i slovenská právní úprava předvídá, že bude koordinovat různé zájmy a respektovat principy udržitelného rozvoje při zachování kontinuity rozvoje území. České soudy proto ruší územní plány, které odstraňují městskou zeleň nebo bezdůvodně omezují již zavedený stupeň ochrany přírody či pohody bydlení.
Podobně uspěli v Praze i v Brně jednotlivci a spolky ve sporu proti opatření, která nepodloženě rušila obousměrné cyklostezky. Stejně jako se vyvíjí náhled na rozsah kompetencí samosprávy, dochází i k precizaci toho, co je možné po obcích či krajích požadovat. Zatím se střetáváme s případy, kdy se vede spor o zákonnost přijaté regulace. Je však pouze otázkou času, než se objeví žaloby požadující regulaci s určitým obsahem. V Česku nemohou soudy nařídit přijetí předpisu podle představ žalobce. Mohou však konstatovat, že liknavost státu či obce představuje nezákonný zásah, což v důsledku nutí k odstranění nežádoucího stavu a otevírá prostor pro požadování náhrady způsobené újmy. Takových případů evidujeme řádově desítky. Politické uvážení je tím alespoň teoreticky omezené a nemůže být výmluvou pro bezradnost, neschopnost nebo nedůvodnou preferenci určitých zájmů. A je bez významu, zda se bavíme o řešení následků klimatických změn nebo výstavbu cyklistické infrastruktury.
To neznamená, že je možné jednoduše prosadit zachování přírodních či sociálně hodnotných oblastí ve městě.  I kompromisní řešení však může být při střetu s papalášským politickým prostředím cenným vítězstvím, takže se posouváme ke konceptu práva na město, byť v trochu odlišném než původním významu. Jsou-li navíc části přírody opravdu cenné, pak požívají zákonné právní ochrany, ze které je většinou možné se odchýlit jedině tehdy, pokud existují převažující zájmy a není k dispozici jiné řešení. Druhou rovinu tak představuje uplatňování zákonných ochranných režimů a poměřování zájmů v konkrétním případě, o kterém již byla řeč. V tomto ohledu právní úprava až na výjimky neupřesňuje, k jakým hodnotám je nutné přihlížet a přikládat je na misky vah. Lze ovšem dovodit, že na straně životního prostředí jím mohou být zejména důvody a stupeň právní ochrany, jedinečnost v lokálním i širším regionu, tendence ve vývoji, predikce udržitelnosti a dosažení příznivého stavu, důležitost v rámci ekosystému, vazby na jiné chráněné zájmy a podobně. Bez významu není ani hodnota poskytovaných environmentálních služeb, tedy hospodářská výtěžnost, sociální, kulturní, náboženská, rekreační či urbanistická hodnota. Na straně plánovaného projektu je třeba posuzovat zejména nezbytnost jeho realizace, velikost a trvalost přínosu či okruh beneficientů. Obecně platí, že i soukromé projekty mohou sloužit naplňování veřejných zájmů.
Moderní města se samozřejmě potřebují vyvíjet a chybějící jeřáby nad městem nevěstí nic dobrého. Městské prostředí je fluidní, takže jeho obyvatelům nesvědčí nárok na neměnnost prostředí, ve kterém žijí. V centru města musí počítat s hlukem z hudebních produkcí, na okraji města se zvýšenou dopravní zátěží. Tomu ostatně odpovídají i ceny nemovitostí v různých oblastech.
Bráním se ostrakizaci silných developerů, kteří mohou být pro město prokletím i požehnáním. Ukazuje se, že kvalitní i problematická výstavba je vždy výslednicí působení města a stavebníka. Velikost města přitom hraje mnohem menší roli než osvícené vedení a dlouhodobá koncepce rozvoje. Pokud chcete dobrý příklad, čeho je schopné dosáhnout malé město, udělejte si výlet do východočeské Litomyšle. Opačným příkladem vývoje, který ustrnul v čase, je Brno, město, kterému vládnou auta.
Že je vlastnictví přiznán velký právní význam, je jedině správně. Ústavní zakotvení vlastnictví je nejen základem hospodářského systému a předpokladem ekonomické motivace jednotlivce, ale umožňuje také plnění funkcí státu a zajišťování solidarity mezi občany v oblasti sociálních práv. Ochrana přiznaná vlastnickému právu není neomezená. Jak judikuje například Evropský soud pro lidská práva, pokud někdo koupí pozemek, na kterém je vyhlášena nebo se předpokládá vyhlášení územní ochrany, musí počítat s tím, že jeho využití bude omezené. Ani kulturní památku nelze jednoduše zbourat, i když je možné uvažovat o tom, že se její využívání přizpůsobí standardům 21. století. Omezení vlastnického práva by však mělo být koncepční, přiměřené a předvídatelné, v případě vyvlastnění za férovou náhradu. Vlastnictví umožňuje rozvoj, ale zároveň zavazuje. Jak shodně uvádí slovenská Ústava i česká Listina základních práv a svobod, nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy.  To platí pro drobné vlastníky stejně jako pro velké developery.










Vojtěch Vomáčka je odborný asistent na Právnickej fakulte Masarykovej univerzity v Brne a právny poradca Najvyššieho správneho súdu českej republiky. Postgraduálne štúdium zamerané na správne a environmentálne právo  absolvoval na Masarykovej univerzite a LL.M. z medzinárodného a európskeho obchodného práva na ELTE Budapešť. Je tiež externým prednášajúcim českej a slovenskej právnej akadémie a členom expertnej skupiny Európskej komisie pre prístup k spravodlivosti. V oblasti ochrany prírody spolupracuje s inšpektorátmi ochrany prírody, prokuratúrou a s lokálnymi i medzinárodnými neziskovými organizáciami. Vo svojom výskume sa zameriava na európske a medzinárodné environmentálne právo, cezhraničné posudzovanie vplyvov na životné prostredie, ochranu biodiverzity a práva zvierat.

Foto: Andrea Kalinová